Verbální komunikace v ošetřovatelství

Verbální (slovní) komunikací rozumíme dorozumívání se pomocí slov, popř. jinými znakovými symboly. Cílem sdělení je informovat, poučit, přesvědčit, získat, aktivizovat k určité činnosti nebo naopak k jejímu utlumení či zastavení. Základním nositelem verbální komunikace je mluva. Mluvení je vyjadřování myšlenek artikulovanou řečí. Řeč je schopnost určitého společenství dorozumívat se navzájem určitým jazykem. Má dvojí funkci, jednak jako prostředek styku mezi lidmi, jednak jako nástroj myšlení. Rozlišujeme vnitřní řeč, tj. řeč „pro sebe“, kterou myslíme, formulujeme své myšlenky, a vnější řeč, kterou dělíme na mluvenou a psanou. Na rozdíl od mluvené řeči vyžaduje psaná forma přesnější stylizaci myšlenek, aby je čtenář nechápal zkresleně. Je psychologicky náročnější, jak pro pisatele, tak pro čtenáře.

Verbální komunikace v ošetřovatelství představuje to, co si sestra a klient navzájem oznamují slovy. Prostřednictvím slov sestra vypráví, vysvětluje, získává, přesvědčuje, motivuje, povzbuzuje a informuje nemocného o potřebnosti a účelnosti odborných postupů pro udržení, podporu a obnovu zdraví. Slova musí volit uváženě, uvědoměle a cíleně.

Požadavky kladenými na řečový projev sestry jsou jednoduchost, přehlednost, výstižnost, podnětnost, nadčasovost, závažnost, důvěryhodnost, přizpůsobivost a oboustrannost. Řeč zde má funkci informační, instruktážní, pervazivní (ovlivňující a přesvědčující) a posilující. Při verbální komunikaci rozlišujeme monolog, tj. vyprávění si pro sebe, dialog, to znamená rozhovor mezi sestrou a klientem na různých úrovních s různým obsahovým zaměřením, konverzaci, což je volný způsob komunikace, a konzultaci, kdy sestra poskytuje informace, pomoc, rady a doporučení.